• new alt tag content
  • new alt tag content
  • new alt tag content
  • new alt tag content
  • new alt tag content
  • new alt tag content
  • new alt tag content
  • new alt tag content
  • new alt tag content
1 9

Třetihorní korál

Třetihorní korál

550 Kč
0 Kč 550 Kč
Sleva Vyprodáno
Poštovné se vypočítá na pokladně.

Valounek třetihorního korálu. Jedná o sběratelskou raritu.

Rozměry: 6 × 4.5 cm

Hmotnost: 108.00 g

Lokalita: Morava, Boskovická brázda

Stáří: Miocén

Zobrazit veškeré podrobnosti

Líbí se Vám jiná varianta?

1 29
Zobrazit více

Miocén

Miocén (před 23–5,3 miliony let) je geologické období v kenozoiku. Miocén byl obdobím přechodu od teplých podmínek oligocénu k chladnějšímu a suššímu klimatu, které položilo základy pro dnešní ekosystémy. Rozvoj otevřených stepí a savan umožnil evoluční vzestup velkých savců a jejich predátorů, zatímco pokračovala diverzifikace primátů, která vedla k vývoji raných lidských předků.

Rekonstrukce Boskovické brázdy

Boskovická brázda ve spodním permu představovala zvláštní mikroklimatickou zónu, kde se v období extrémního sucha zachoval zbytek života. Tato oblast, tvořená úzkou horskou úžinou, fungovala jako refugium, kde se přetrvávající život udržel díky specifickým mikroklimatickým podmínkám, i když okolní krajina byla suchem značně zasažena.

Dominantní vegetaci tvořily jehličnany rodu Walchia, které připomínaly moderní araukárie. Tyto stromy byly přizpůsobeny suchým podmínkám, jejich jehličnaté větve chránily před nadměrnou ztrátou vody a kořenové systémy čerpaly vláhu z hloubky. Okolo jezer, která se postupně vysychala, rostly stromovité přesličky, dosahující výšky až tří metrů. Přesličky byly doprovázeny nižšími bylinnými formami a kapradinami, které se vázaly na vlhčí prostředí v blízkosti vodních ploch.

Výraznou součástí flóry byly také neuropteridní kapraďosemenné rostliny, typické pro extrémnější podmínky. Tyto nižší rostliny dokázaly přežít i v obdobích dlouhodobého sucha díky svým odolným listům a schopnosti rychle regenerovat při návratu vlhkosti. Jejich přítomnost svědčí o schopnosti vegetace přizpůsobit se změnám prostředí.

Krajinu charakterizovalo centrální jezero, které bylo propojeno s menšími jezery v okolí. Tyto jezera se během nástupu sucha postupně odpojovala od centrálního vodního zdroje, a jejich vody rychle mizely. Na vysychajících dnech jezer vznikaly praskliny, které svědčily o dlouhodobém nedostatku srážek a odpařování. Tyto trhliny byly viditelným znakem krajiny, která se nacházela na pokraji kolapsu. V blízkosti centrálního jezera, kde voda stále byla dostupná, přežívaly poslední ostrůvky života.

Suché období přinášelo do krajiny nejen vysoké teploty, ale také viditelný opar, který se tvořil nad vyprahlou půdou a zbytkovými vodními plochami. Vegetace v okolí centrálního jezera vykazovala známky stresu – listy rostlin byly zvadlé a mnohé z nich už nebyly schopné čelit vysušujícím podmínkám. Pouze několik odolnějších druhů se drželo kolem břehů jezera, kde se ještě zachovala poslední vláha.

Celkově byla krajina v tomto období aridní, s jasnými známkami ekologického stresu. Voda byla vzácným zdrojem, a rostliny, které zde přežívaly, byly speciálně přizpůsobeny životu v takových podmínkách.

Rekonstrukce byla navrhnuta Davidem Krejčířem a zhotovena malířem Jiřím Svobodou.

Moravské nerosty

1 100

Minerály a zkameněliny